Adéla Bouchnerová | Zvuky ticha 

18. 4. - 29. 5. 2025

Mladá výtvarnice Adéla Bouchnerová pochází z nedalekých Nezdic ze starého mlynářského rodu. Podporována rodiči a prarodiči malovala od útlého dětství. Jak sama říká, ještě před tím, než mluvila, držela v ruce tužku a kreslila. Do kraje řeky kolem Úhlavy mezi Plzní a Klatovy je přes svoje mládí vrostlá, pevně zakořeněná a regionu zůstala věrná i poté, co ukončila studia na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Její doménou a také nejčastějším námětem obrazů je příroda, chcete-li krajina nebo spíše její výseky či detaily, ponejvíce zabydlené zvířecími kamarády. Autorčina senzitivní a "stará" duše se přírodních motivů dotýká opatrně a zlehka; ruka se štětcem je ale pevná, jistá sebevědomá. Pod jejím tahem se na plátnech objevují ponejvíce organické tvary, zřetelně inspirované spletitými a vzájemně propletenými korunami a kmeny stromů, stébel trav, lián a stvolů zhmotňujících před divákem obraz tropické džungle.

Motivem výstavy je mizení přírody; vymírání druhů, ničení přírodního bohatství planety a nesmyslná honba už tak bohaté společnosti za ještě větším ziskem. Leitmotivem výstavy i ránou, která Adélu Bouchnerovou zasáhla, byla smrt Súdána; posledního samce nosorožce severního bílého na světě. Nejvzácnějšího velkého savce planety, který prožil 25 let v ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Široké veřejnosti známý příběh se smutným koncem. Súdán se stal nechtěným symbolem neschopnosti západní a neochoty východní civilizace zasadit se o zastavení nevratné likvidace přírody; od používání pesticidů na polích po mýcení deštných pralesů. Autorka se s touto skutečností vyrovnává po svém a svými obrazy varuje, žaluje, ale dává i naději.

Když zmizí druh, zůstane po něm ticho. A zvuků ticha nebezpečně přibývá. Adéla Bouchnerová se za nás ptá: Proč? A jak dlouho ještě?