
Miloslav Čech | Moji milí
30. 5. - 10. 6. 2025
S výtvarnou tvorbou akademického malíře Miloslava Čecha se na naší výtvarné scéně nepřetržitě setkáváme více než čtyři desetiletí. Tehdy se vrátil do rodného Plzeňska po ukončení studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde navštěvoval ateliér doc. L. Vacka, zaměřený na užitou malbu v architektuře. Jeho výrazný talent, nehlučný, neokázalý, mu pak umožňoval práci nejen v tradiční oblasti klasické malby, kresby a ilustrace, ale zejména v náročných nástěnných oborech. Miloslav Čech má rád sgrafito i enkaustiku, ale nejvíce mu vyhovuje freska, mozaika a štukolustro, techniky známé z výtvarné historie a v současnosti znovu objevované. Od 80. let do současnosti tak vytvořil řadu pozoruhodných architektonických realizací, k nimž náležejí např. štukolustra ve Fakultní nemocnici v Plzni, v České národní bance tamtéž a v České spořitelně v Nymburce. Pro budovu Západočeské univerzity zpracoval mozaiku a do Křižíkových sadů v Plzni vytvořil spolu s akademickým malířem Vladivojem Kotyzou rozměrnou fresku s tématem plzeňských historických osobností. Ta láká k domovnímu štítu v centru města dodnes obyvatele a návštěvníky Plzně.
Své malířské a další práce představuje pravidelně od roku 1981 na samostatných a kolektivních výstavách doma i v zahraničí, např. na Slovensku, v Německu, Polsku, Japonsku. Zabývá se rovněž časopiseckou kresbou a knižní ilustrací. Vedle klasické malby olejem či akrylem znamenitě také ovládá jako jeden z mála současných umělců enkaustiku.
Po tematické stránce se
v kontextu tvorby Miloslava Čecha setkáváme s krajinomalbou, se
zátišími, někdy i vedutou. Prioritním oborem se mu však stala figurální malba,
případně i portrét. Zajímá ho samozřejmě nejen fyzická stránka zobrazovaného,
ale zejména pak jeho duše, tedy celostní pohled. Rozumí dobře záchvěvům
lidského nitra, sám citlivého ustrojení má rád ticho, čas ubíhající bez
hektických křečí a výkřiků. Proto se rád vrací ve svém díle do vzpomínek,
blízký pak něžné chagallovské imaginaci. Také však zobrazuje prostředí sportu,
má rád atmosféru divadla a rovněž své rodiny, dnes už v třígeneračním
uskupení. V nejsoučasnější vývojové etapě také zobrazuje nebe, plynoucí oblaka,
celý ten roztodivný a rychle proměnlivý svět nad našimi hlavami, k němuž
s úctou vzhlížíme, k němuž udiveni díky technice stále více
pronikáme. Čechova podivuhodná imaginace ve spojení s křehkou barevností
jeho děl tak přináší při každém setkání nevšední zážitky. Má dar osobitého
vidění světa
i lidí, které má rád, rozumí jim a stále do jejich, tedy i do svého světa
vstupuje s hlubokou pokorou
a někdy i bázní o osudy života.
Miloslav Čech náleží k umělcům, jejichž vnitřně bohaté dílo s časem nezevšední.
PhDr. Jana Potužáková